Výzkum v ošetřovatelství je nezbytný

Kdy jste se rozhodla pro studium na střední zdravotnické škole? Co bylo Vaší motivací?

To musím hodně zavzpomínat, už je to hodně let, ale domnívám se, že v tom sehrála roli chronická nemoc mého dědečka, který se léčil s diabetem a aplikoval si inzulín tehdy ještě stříkačkami, které se resterilizovaly. Myslím si, že to byl impuls, i když upřímně přiznávám, že v době rozhodování o profesi ve 14 letech jsem úplně vyhraněný názor a představu o tom, co tak krásná, ale náročná profese vyžaduje, neměla.

Působíte jako pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. Vyučujete všeobecné sestry v bakalářských a magisterských studijních programech. Jak byste zhodnotila úroveň vzdělání v ČR týkající se ošetřovatelství?

Domnívám se, že český vzdělávací systém je obecně na poměrně vysoké úrovni, a to platí i o vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků, nejen budoucích všeobecných sester. Jistě existují rozdíly v kvalitě vzdělávání na konkrétních institucích, ale významná je snaha o celonárodní standardizaci cestou kvalifikačních standardů, provázanosti teoretické přípravy a klinické praxe, což je dáno i akreditačními požadavky. Možná jsme ještě pořád hodně zaměřeni na získávání encyklopedických znalostí a bylo by vhodné podpořit kritické myšlení budoucích profesionálů. Obsah výuky však každopádně odpovídá dostupným vědeckým poznatkům a je aktualizován v souladu s rozvojem vědeckého poznání.

Věnujete se výzkumu v ošetřovatelství. Jste školitelkou pro studenty doktorských studií, kteří se také věnují výzkumu. Je výzkum v ošetřovatelství pro samotný obor důležitý?

Absolutně nezbytný a nejen dle mého osobního názoru. Pokud nebudeme realizovat výzkum v ošetřovatelství, zastaví se velmi dobře nastartované procesy inovací a rozvoje. Souvisí to i s tím, jak se technicizuje medicína a zdravotnictví jako obor, jak se mění oprávněné požadavky pacientů a jak je třeba rozvíjet klinickou praxi.

Velkou část své profesní kariéry věnujete nehojícím se ranám se specifikací na proleženiny/ prosezeniny/dekubity. Proč jste si zvolila tuto cestu?

Zde opět zafungoval vliv z rodiny. Dlouhá léta jsem pečovala o ležící velmi blízkou osobu, u níž dekubity opakovaně vznikly a opakovaně byly zahojeny i díky tomu, že jsem využívala poznatky ze zahraničí, a právě z výzkumů. Věřím, že jsem tak napomohla nejen té blízké osobě, mé mamince, ale i dalším kolegům, kteří pečují o pacienty s ránou a samotným pacientům.

Jste prezidentkou evropského poradního panelu pro dekubity (EPUAP). Jste uznávanou odbornicí na problematiku nehojících se ran. Pravidelně aktivně působíte na celosvětových konferencích týkající se ran. Jak je na tom ČR s porovnáním se zahraničím v oblasti nehojících se ran?

Domnívám se, že máme velmi dobře vzdělané všeobecné sestry v oblasti managementu ran, aktuálně byla připravena i vyhláška s navýšením kompetencí pro sestru specialistku pro hojení ran. Možná někdy vázne implementace některých novinek a také dostupnost specializované péče. Samozřejmě je vždy prostor pro to, aby se systém kultivoval dále, ale v obecném kontextu je péči o pacienty s ránou věnována pozornost odborné veřejnosti i ze strany řízení rezortu zdravotnictví. Určitě nejsme v mezinárodními srovnání pomyslnými popelkami, ale máme ke sdílení mnoho
úspěchů.

Problematice nehojících se ran se věnují nejen lékaři, ale i sestry. Domníváte se, že vzdělání sester a jejich kompetence v této problematice jsou v ČR dostačující?

Jak jsem uvedla v předchozí otázce, v oblasti kompetencí všeobecných sester v managementu ran byly aktuálně realizovány poměrně revoluční změny. Věřím, že na ně jak vzdělavatelé, tak poskytovatelé péče budou reflektovat pozitivně.

Jste místopředsedkyní České společností pro léčbu rány. Domníváte se, že množství ambulancí, které se věnují problematice ran je v ČR dostatek?

Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Pokud bychom se na problém podívali optikou konkrétní diagnózy, pak se situace liší například v péči o pacienty se syndromem diabetické nohy či bércovou ulcerací. V těchto uvedených případech je situace relativně dobrá, i když se liší regionální pokrytí péče. Budeme-li hovořit například o pacientech s dekubity, vnímám jako poměrně dobře zajištěnou akutní lůžkovou péči, ale nikoli ambulantní. Tam je třeba posílit počty specializovaných pracovišť. Obecně je do budoucna nezbytné plánovat přesun péče o pacienty s nehojícími se ránami do komunitní, primární péče a tam se domnívám, je před námi ještě hodně práce.

Co by podle Vás měla plnit nebo čím by měla být prospěšná pacientská organizace Zahojíme, z.s.?

Obdobně jako každá organizace by měla zvyšovat povědomí o problematice nehojících se ran, zaměřit se na edukaci a možnosti podpory spolupráce mezi poskytovateli a příjemci péče zvyšováním zdravotní gramotnosti pacientů a jejich blízkých. V neposlední řadě by měla, a už se to i děje, být určitou „spojkou“ mezi pacienty a dalšími stakeholdery zainteresovanými v péči a zabývat se „advokacií“ pro ochranu pacientů včetně dalších podpůrných systémů – vznik specializovaných center, poraden, pacientských klubů apod. Měla by být zapojena do procesů na podporu rozvoje kvalitní péče a na její dostupnost. Určitě by měla podporovat výzkum v oblasti péče o rány. Těch klíčových oblastí je mnoho a já osobně vnímám, že mnohé z nich se úspěšně rozvíjejí. Ráda bych ještě zdůraznila, že pacientská organizace Zahojíme, z.s. je unikátní i v mezinárodním měřítku a já osobně podporuji sdílení informací o jejich aktivitách na mezinárodní úrovni tak, abychom mohli být nejen vzorem, ale třeba i příkladem a podporovatelem pro vznik obdobných organizací v zahraničí.

„Chtěla bych poděkovat všem,
kteří pečují o své pacienty s pokorou
a vstřícným přístupem. Jsem si vědoma
toho, jak náročné, ale zároveň krásné
a obohacující povolání máme.“

Prof. PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D.